Vykřičníky

Každý z nás se v životě může dostat ve vztahu se svým blízkým do situace, kdy si jeho chováním není jistý a neví, co si má myslet. Není vyloučené, že se může jednat právě o hazardní hraní. Zbystřit bychom měli, pokud partner nezvykle často není doma, je nervóznější než obvykle, chová se jinak než dříve, často uniká do soukromí, nečekaně odchází z domu, vrací se domů později, než bývá běžné, nebo pokud neobvykle mizí peníze. 

Jak s blízkým mluvit

Starost o našeho blízkého nás mnohdy dokáže potrápit a my nevíme, jak bychom se mu mohli dostat blíže. Upřímný rozhovor, který si dobře naplánujeme a promyslíme, může mnohé osvětlit. Výběr přívětivého místa a pečlivě volená slova mohou být užitečným prostředkem. O komunikaci na téma hazardního hraní se dočtete více zde.

Jak se nechytit do pasti spoluzávislosti

Co je to spoluzávislost
Mental Health America popisuje spoluzávislost jako naučené chování, které lze předávat z jedné generace na druhou. Je to emocionální a behaviorální stav, který ovlivňuje schopnost jedince mít zdravý, vzájemně uspokojivý vztah. Spoluzávislost je také známá jako "závislost na vztazích" – protože lidé s touto formou závislosti často vytvářejí nebo udržují vztahy, které jsou jednostranné, emocionálně destruktivní a/nebo zneužívající.

V podstatě se jedná o stav, kdy jedna osoba umožňuje závislost jiné osoby ať už na hazardu nebo jiné látkové či nelátkové závislosti. Spoluzávislé osoby se obvykle zabývají v první řadě potřebami druhých a svoje vlastní potřeby odsouvají až za ně.

V žádném případě nemůžeme tvrdit, že všechny projevy pečovatelského chování můžeme označit za spoluzávislost. Jedná se pouze o ty projevy, jež se vyskytují v nadměrné míře.

Vznik spoluzávislosti je často nevědomý proces, který se může utvářet i roky.

Stádia rozvoje

1. Fáze: přehlížení
Pro tuto fázi je typické uvědomování si náznaků, že něco není v pořádku. My však tyto signály ignorujeme z různých obav (strach z reakce partnera nebo okolí, obavy z odsouzení…). Víme o tom, že se něco děje, ale nechceme vyhledávat potíže, tak to obcházíme, přehlížíme a moc to neřešíme.

2. Fáze: kontrola
V této fázi se snažíme dostat chování svého blízkého pod kontrolu. Hlídáme, kde byl, jak dlouho tam byl, kolik prohrál. Snažíme se kontrolovat téměř každý jeho čin, abychom ho dostali ze závislosti. Neuvědomujeme si však, že zde vytváříme tlak, na který náš blízký reaguje – a většinou právě tak, jak my nechceme.

3. Fáze: zoufalství
V této fázi zjišťujeme, že byla veškerá naše snaha marná. Vynaložili jsme mnoho úsilí, abychom korigovali hazardní hraní našeho blízkého, ale situace se nelepší a on stále hraje. Navíc může být z kontrolujícího chování nervózní a může docházet k hádkám a střetům.

Na závislosti blízké osoby se můžeme nevědomě podílet i my
Blízcí lidé si mnohdy neuvědomují, že svým chováním mohou závislost svého blízkého ovlivňovat, ať už se jedná o závislost na hazardu nebo jiné látkové i nelátkové závislosti. Buď se snažíme našemu blízkému dělat pomyslný airbag a chránit ho před důsledky jeho činů (například omlouvání absencí, neustálé půjčování peněz, které se nám nevrací) nebo se naopak snažíme řešit celou situaci za něj, vymýšlíme různé strategie a na blízkého mnohdy velmi tlačíme. 

V prvním případě naše chování snižuje dopady jednání našeho blízkého, a to mu brání převzít 100% zodpovědnost za následky jeho činů. V druhém případě vyvíjíme tlak a reakce našeho blízkého je přirozeně protitlak, protože řešení, která mu předkládáme, nejsou jeho vůle. Vždycky je třeba pamatovat na to, že my sami máme jen omezený vliv na naše blízké. Rozhodnutí přestat s hraním je jen a jen v jejich kompetenci. Pokud hráč hazardních her o pomoc nestojí, mnohdy s tím my sami nic neuděláme, a je třeba jeho rozhodnutí respektovat.

Jak mohu zareagovat, aneb tvrdá láska není špatná

Nejpřijatelnější řešení se nachází někde uprostřed. Klíčem je nastavení pevných a funkčních hranic. Začít bychom měli u sebe. V první řadě je třeba postarat se sám o sebe a pak teprve nabízet pomocnou ruku. Měli bychom také brát v úvahu, že každá pomoc má své meze.  V první řadě je důležité si rozmyslet a určit, v čem a jak mohu pomoci. Může se jednat o vyhledání odborníka či dluhového poradce v blízkém okolí nebo můžeme například nabídnout pomoc s kontrolou financí. 

Nejsme špatní, když vyjádříme, co nám vadí – že nás například chování našeho bližního zraňuje, omezuje nebo existenčně ohrožuje. Naopak je to žádoucí. Náš blízký si tím pádem spíše může uvědomit, jaké má jeho chování dopady. Je možné, že se tím spíše rozhodne vyhledat pomoc. Také je v pořádku uvědomit si, že už jsme toho možná udělali pro svého blízkého dost a rozhodnout se další pomoc nenabídnout. Je také v pořádku dát si prostor pro nadechnutí se, zaměřit se na sebe, ze vztahu se třeba na chvíli vzdálit a dát věcem čas.

Je každé hraní patologické? Jakým způsobem můžeme hráči pomoci? Proč jako osoba blízká vyhledat pomoc i pro sebe?
To se dovíte v dnešním podcastu. 

Helena Naberte kurz