V úvodu byl chat zaměřen na otázku vztahů v době karantény a jejich specifik. Současná situace přináší do rodin mnohem více času, který je trávený ve společnosti blízkých, než tomu mohlo být doposud. Můžeme pociťovat, že nemáme tolik času na sebe a vlastní aktivity, jak jsme zvyklí. To může mít za důsledek ponorkovou nemoc – mezi členy rodiny může bez bližšího důvodu vzrůstat napětí, které v extrémnějších případech může dorůst až do nesnášenlivosti či antipatií. Předcházet ponorkové nemoci můžeme právě tak, že i přes ztížené podmínky budeme hledat způsoby, jak se držet základních bodů. Ty lze shrnout jako:

1. Nezapomínat soustředit se i sám na sebe a své koníčky 
2. Otevřeně komunikovat s partnerem/partnerkou/blízkým
3. Neřešit situace s "horkou hlavou" 
4. Sdílet s partnerem/partnerkou své pocity 
5. Nabídnout pomoc, ale myslet na to, že druhý člověk o pomoc musí stát 
6. Nastavit si režim a pravidla 
7. Komunikovat ve formě diskuse oproti příkazům
8. Nechat partnerovi/partnerce vlastní prostor

Někdy se může stát, že i trávení času, které je pro nás běžné, se může stát rizikovým. Pan Ošťádal na toto poukazuje na příkladu hraní her. „Pokud se vztáhneme například k hraní počítačových her, tak tam existuje reálné riziko vzniku závislosti. Ovšem vytvoření závislosti na PC hrách trvá celkem dlouhou dobu. Riziko, které může být dostupné hned, je utrácení za různé doplňky ve hře samotné. Jako například kupování různých boxů za reálné peníze. Přechod z relaxu do závislosti je postupný a nestane se ze dne na den. Provázejí jej například tyto znaky: Postupné přestávání dělání domácích povinností, zvýšení času trávení u počítače hraním PC her, postupné omezování ostatních koníčků, omezování sociálních kontaktů, můžou se objevit problémy se spaním či v práci.“  I toto se může promítnou do vztahů a to tak, že člověk začne vyplňovat svůj volný čas hraním, na úkor času, který by běžně věnoval partnerovi, nebo případný vznik rozporů kvůli zvýšené míře utracených peněz za hry a bonusový materiál. Upozorňuje také na to, že si někteří lidé nahrazují sociální kontakt hraním her, čemuž pomáhá i nastavení některých her, kdy jsou hráči nabádání ke spojování se a společnému procházení hrou.

Za změnou chování u blízkého samozřejmě hned nemusí být závislost. Spouštěčem těchto změn může být spousta věcí, které nejsou na první pohled jasné – stres v práci, obavy ze současné situace, ale i situace, kdy druhý jen „nemá náladu“. „Nicméně je asi vždy dobré, když mám ve vztahu nějaké pochybnosti, co se právě děje, tak s manželem nebo partnerem sdílet to, že jsme si všimli, že se v poslední době chová jinak, a zeptat se, zda se něco děje,“ doporučuje paní Vlačušková.

V chatu se také otevřelo téma hráčů hazardních her. 

Jak postupovat, když máte podezření, že se Váš blízký věnuje hraní hazardních her? 
„Určitě je takové podezření pro nás náročné a vyvolává v nás řadu pocitů. Důležité je zkusit situaci neřešit s horkou hlavou, ale zároveň nedělat, že o ničem nevím, a se členem rodiny, kterého se to týká, sdílet své obavy z jeho hraní či sázení,“  říká Vlačušková.

Jaké jsou možnosti, když je napětí a stres blízkého opravdu zapříčiněn hraním hazardních her?
„Jedná se pro celou rodinu o zátěžovou situaci a je dobré, když budou všichni táhnout za jeden provaz a navzájem se podporovat. Celá situace již nějakou dobu nejspíše trvá a je možné, že potvrzení podezření je už jen poslední kapka dlouholetého stresu a napjaté situace ve vztahu. Takže je důležité v tuto chvíli hlavně myslet na sebe a řešit vše postupně, aby se z toho člověk sám nezhroutil. Co se týče praktického postupu, tak sama osoba blízká od závislého člověka může vyhledat nějakou organizaci či zařízení, které se orientuje na pomoc lidem závislým na hazardních hrách. Tyto zařízení mohou nabídnout pomoc ve formě konzultace nebo terapie i osobám blízkým. Zde může získat cenné informace o tom, co v dané situaci dělat, protože každá situace je samozřejmě specifická, a hlavně mluvit s někým o tom, co se v jejím životě zrovna děje, a získat tak podporu. Tématy, která by pak blízké osoby mohly zajímat a můžou v takových centrech řešit, je například to, jak o celé věci mluvit se závislým člověkem, otázku financí, případně tedy správy financí a podobně,“ shodují se oba odborníci.

Jak postupovat, pokud náš blízký o své možné závislosti mluvit nechce? 
„Každá rodina je samozřejmě specifická a jedinečná, takže i otázka pomoci závislému se bude u každé rodiny do určité míry lišit. Obecně lze doporučit, aby se vše projednávalo a řešilo v klidu. Je to jistě těžké, ale když něco řekneme nebo uděláme v afektu, často toho zpětně můžeme litovat. Určitě je dobré, aby se o tom všem mluvilo, aby rodina problém nepřehlížela a zároveň aby dala prostor i závislému se k situaci vyjádřit a opravdu o jeho stanovisko a pohled stála. Určitě by rozhovor o tom, co by mělo následovat a jak to vidí rodina, měl probíhat v atmosféře pochopení a s citem. Každý z rodiny by měl mluvit za sebe, jak se v celé situaci cítí, a vyhnout se vzájemnému obviňování, které nikam nevede. A dále je také dobré vyhledat nějakou odbornou pomoc,"  říká Vlačušková.

Kam je tedy možné se obrátit, když máme pocit, že je v rodině něco v nepořádku?
„Existuje řada organizací, zařízení a služeb po celé republice, které nabízí pomoc rodinám. Může se jednat o manželské poradny, intervenční centra, sociálně aktivizační centra pro rodiny s dětmi a pokud se jedná o závislosti, tak nějaké adiktologické poradny. Záleží odkud pochází a kdo v daném kraji službu poskytuje. Mám zkušenosti, že pokud zavoláte do nějaké služby, která se přímo nezabývá tím, s čím tam voláte, jsou často schopni Vás odkázat na nějakou služby, která by pro Vás byla vhodnější. Ještě dodám, že vždy můžete kontaktovat kolegyně z Naberte kurz, jelikož jsou dostupné z celé ČR,"  dodává Ošťádal. 

Pokud by Vás toto téma více zajímalo, neváhejte se na nás obrátit. Nejste na to sami.

Mějte pěkný den a Naberte kurz :-)
Jana