Také, ať děláte, co děláte, vždy „To“ děláte na poslední chvíli?

Každý z nás, kdo vlastní automobil, ví, že musí zaplatit ročně takzvané „povinné ručení“. Každý zná tuhle odbíjející časomíru, která má svůj okamžik plnění. Když přijde, je třeba zaplatit! Ti pohotovější řeší včasnou platbu např. elektronickým bankovnictvím, ale já – méně pohotová - pracuji s papírem, který se jmenuje „Složenka“.

Tak a je to tady. Při pohledu do kalendáře mi zatrnulo. Velký vykřičník se měnil na otazník. Dnes je poslední splatný den. Dnes je třeba zaplatit. Dnes ze mě spadne to břímě a budu rok svobodná ovšem – pokud stihnu peněžní přepážku na poště. Za hodinu zavírají.

Je 18.oo hod. V půl sedmé rozrážím dveře pošty, beru prázdný formulář složenky ze stojanu a vsedě vyplňuji. Sleduji čas, ruka dostává křeč, proboha, jsem teprve v půlce. Panika. Nestihnu to. Konečně. Hotovo. Vítězně, a s uvolněním po vyzvání číselného pořadníku, směřuji k přepážce a chci provést platbu. Úřednice bere peníze a složenku, vzápětí ji ale posouvá zpátky ke mně: „To Vám nevemu, nejde to přečíst“.

Moje písmo není zrovna do kroniky, ale při představě, že vypisovat budu ještě jednou, jsem se orosila,... budu smlouvat.

Nic nepomohlo. Musím znovu vyplnit prázdné řádky. Další počmáraný blanket letěl do koše a třetí jsem strkala do kapsy, smířená s tím, že dnes platba neodejde. Ale stal se zázrak. Přiletěl ke mně Anděl v podobě úřednice za okénkem a s její pomocí jsme transakci dokončily. Bylo 18.55h.

„Jak Vám mám poděkovat?“ Chtěla jsem její čin odměnit. „To Vás nesmí ani napadnout… počkejte, kupte si los, a když vyhrajete, půjdeme na půl“, řekla napůl žertem napůl vážně. Její návrh mě překvapil a rozradostnil. Má smysl pro hru a navíc je to dobré řešení pro obě zúčastněné strany. Souhlasila jsem. Něco takového udělám poprvé. S losy nemám žádné zkušenosti.  Úřednice rozevřela vějíř stíracích losů k výběru. V její tváři byla znát zvědavost, potlačované napětí, a v nemalé míře i skepse a výraz „marný boj“. Zavřela jsem oči a přejížděla rukou nad vějířem. Klidně jsem pronesla: „Mám ho, co dál?“  Nastínila další postup.  Pomalu jsem z losu stírala krycí vrstvu. Objevily se obrázky. Prohlížela jsem je se zájmem. Některé se opakovaly. Je to dobře? Obrátila jsem los a ukázala ho úřednici. Přidržela se stolu, podle všeho se o ní pokoušely mdloby. Vřískla: „ No, to není možné! Já si losy kupuji pravidelně a nikdy jsem nic nevyhrála a vy napoprvé. Vyhráváte 150,- korun“.  Když mi vyplácela výhru, kroutila stále hlavou a tiše sama sobě něco sdělovala.  Rozdělila jsem peníze na dvě hromádky, jednu jsem si vzala a druhá zůstala ležet na desce přepážky. „To je pro VÁS,“ řekla jsem. „Půlka je Vaše. Tak zněla dohoda.“Ztuhla a chystala se ke „skoku“. Přepážka mezi zákazníkem a úředníkem pošty mě umožnila zmizet dříve, než mohla svůj protest realizovat.

Ručička hodin ukazovala za minutu sedm.