Lhaní není jednoduché a podle nás je to i dost vyčerpávající. Často se setkáváme s názorem, že hráč rovná se lhář.

Rozhodli jsme se, že u nás toto téma rozhodně nebudeme tabuizovat, ale naopak ho dostatečně zviditelníme. Troufáte si na to? Nebojíte se čelit, jak někteří říkají – své noční můře, tedy, že se to provalí?   

Na jedné straně jsou ti, kterým je lháno, a na té druhé ti, kteří jim lžou. Skutečně se jedná o dvě různé perspektivy anebo jsou to jen dvě strany téže mince? 

Při sledování televize nebo brouzdání po internetu se by se mohlo zdát, že lhaní se v posledních letech stalo nedílnou součástí lidské existence. Podíváme-li se ale do historie, zjistíme, že tomu tak úplně není. Vědci tvrdí, že lhaní se rozvinulo nedlouho potom, co se člověk naučil mluvit. Přece jen je jednodušší někoho oklamat slovy a obrat ho o ulovenou kořist, než se ho snažit přemoct fyzickou silou. 

Nelze tedy říct, že by lhaní bylo výdobytkem moderní doby. Již dlouho předtím, než se přikázání nelhat objevilo v křesťanské nauce, starověcí Řekové uctívali Apaté, bohyni klamu. Zajdeme-li ale ještě dále, můžeme tvrdit, že lhaní nepřísluší pouze člověku. V přírodě existuje spousta druhů, které klamou svým vzhledem, aby obelstily predátora. Predátoři ale také nezaostávají; některé druhy hadů například svým jazykem kopírují pohyby hmyzu, aby přilákaly nic netušící žáby. Nakonec ale pro příklad klamu v přírodě nemusíme chodit daleko. Nám všem moc dobře známá kukačka vlastně pomocí lži zajišťuje přežití celého svého druhu. A nejspíš při tom nepřemýšlí, zda je to morální, nebo ne. 

Je tedy evidentní, že lhaní je nám přirozené, ať už si o něm myslíme cokoliv.

Například ve středověké Anglii se v soudních procesech lháři odhalovali pomocí vody nebo ohně. Člověk podezřelý ze lži (obvykle „čarodějnice“) měl nést do ruda rozžhavenou železnou tyč, nebo projít po rozžhaveném železe. Pokud byl lhář, železo ho spálilo, a byl vzápětí oběšen. Jindy „čarodějnici“ hodili do vody v zašitém pytli, aby zjistili, zda se potopí. Jestliže ano, znamenalo to, že byla nevinná. Bylo to ale hořké vítězství, neboť se ona nevinná žena stejně obvykle utopila. Když v pytli ale plavala, byla to lhářka, a byla pověšena. Tyto metody odhalování lži byly zakázány roku 1215. 

Začátkem 17. století se začala rozvíjet myšlenka, že pravost jakéhokoli sdělení mohla být ověřena detailním dotazováním a aplikací vědeckých a logických metod. Z této doby se odvíjí dnešní křížový výslech u soudu nebo presumpce neviny. 

V 19. století se rozvinula myšlenka, že se lhaní a říkání pravdy odvíjí od fyziognomie každého člověka. Vznikla nová „věda“ – frenologie – která měřila lidskou lebku a došla k závěru, že lež lze detekovat pomocí fyziognomických znaků. Psychologové, na druhou stranu, v této době začali analyzovat typy osobnosti, a dokonce sny, aby odhalili potencionální lháře.                                                                           

Časem se věda od měření lebky posunula k chemii mozku a vývoji tzv. séra pravdy. Podezřelým byly podávány barbituráty s tím, že překalibrují mozek, a člověk nebude schopen říct vědomou lež. Lékům se „podařilo“ docílit toho, aby podezřelý opravdu mluvil bez zábran. Jednalo se ale spíše o blábolení pod vlivem drog, než o pravdu. Roku 1963 americký nevyšší soud rozhodl, že používání séra pravdy je mučení. 

Zatím posledním vědeckým pokusem o rozpoznání nepravdy je detektor lži. Nejnovější verze měří změny teploty v okolí očního důlku a její vynálezci tvrdí, že detektor je až v 83% úspěšný. Nic to ale nemění na tom, že výsledky onoho detektoru stále nejsou u soudu považovány za důkaz viny, nebo nevinny.

A co Vy, myslíte, že umíte spolehlivě odhalit lháře?